Tohoto častého jevu jsem si všimla docela nedávno. Často se mi při konverzaci stává, že se automaticky přeladím na notu toho druhého. Dám příklad. Potkám osamělého kluka pod noční oblouhou. Hned mě napadne, proč tu je tak sám a pokusím se zjistit jestli mu něco není. Posléze zjistím, že se jen zajímá o hvězdy a začne mi o nich sám vyprávět. Mě osobně ani tolik vesmír nezajímá, ale hned začnu rozvíjet konverzaci o jeho oblíbeném tématu a přizpůsobím do role člověka, kterého zajímají hvězdy. Tímto způsobem často infj utlačují vlastní já a upřednostňují ostatní a to i v tak malých věcech, jako je konverzace o hvězdách. 

Už několik lidí mi řeklo, že umím bezvadně small talk, nevídí ale jak moc bolesti se pod tím skrývá. Ano je to tak, infj vcelku obratně umí hovořit o tématech každodenního života, dokonce bych řekla, že jsou jedni z nejlepších z IN typů, ale to neznamená, že bychom si v nich holdovali, právě naopak. Small talk u mě je jen předskokan k tomu, abych se co nejrychleji dostala k hlubokému rozhovoru, kdy pořádně zapojím svoji Ni a upřímně někdy infj mohou být velmi otravní, protože se stále snaží zklouznout do neprobádaných končin. Extrovertní infj se tak vemi rychle naučí využívat svého Se k tomu, aby snadno komunikoval s ostaními. Jenže Se je naše nejslabší kognitivní funkce, takže je pochopitelné, že v ní neumíme setrvat moc dlouho a pokud ano, dost u toho trpíme a jsme poté snáz vyčerpaní. 

Toto je věc která pronásleduje všechny infj, naneštěstí to ale více postihuje ty znás, kteří dobře vyvinuli svojí kognitivní funkci Fe, která se velmi často stará o blaho ostatních. Společne s Ni je to neuvěřitelné kombo na odhadnutí emocí a domyšlení si možných příčin. Infj jsou velmi srdeční lidé, takže pomáhat ostatním by se dalo nazvat skoro jako jejich poslání. Bohužel právě kvůli této zesílené vlastnosti často extrovertní infj zapomínají na své vlastní starosti a problémy a neví si s nimi rady. 

Někdy o sobě infj prozradí tak niterní věc, že to všechny kolem překvapí a člověk toho potom zpětně může litovat. Je to způsobené tím, že my, jako Ni človíčci řešíme hluboká témata a věříme, že právě přes niterní prožitky se přiblížíme nevíc k ostatním. Pro extrovertnější typy proto může být jednodušší mluvit o těchto tématech bez sebe menšího problému. A protože je infj chodící paradox, je právě toto věc, která je na nás opravdu divná ( a přiznejme si, my máme rádi divný lidi). Jednou jsme extrémně sdílní o tom, co řešímě a jindy se nás zeptáte na jednoduchou otázku "jak se máš" a my nejsme schopní ani říct... Jo dobře. 

Je to neuvěřitelné a tak moc překvapivé, že se i introvert, který je tak trochu extrovertní, dokáže vyčerpat společností. Možná to není tolik časté, ale zrovna nedávno jsem zažila snad nejsilnější vybití baterek právě z tohoto důvodu. Možná je to způsobené právě tím, že se extrovertnější infj nachází častěji ve společnosti. Nemusí to být nezbytně velká párty, bohatě stačí skupina dvou nebo tří lidí. Snažíme se tak moc zapojit do konverzace, že nás to ke konci dne tolik vyčerpá, že jen odpočítáváme minuty až se budeme moct zase zavřít do našeho pokojíku a dělat si cokoliv, co není sociální. 

Já vím, zní to hrozně Najít svůj smysl života, ale vážně, každý tak trochu hledá proč žije. Někdo to najde v sobě, někdo v jakémkoliv z miliónu náboženství a jiný v pomoci druhým. A teď tím nemyslím postarejme se, aby všichni měli co jíst a pít nebo aby je nebolela pravá ruka, protože si na ni lehli ve spánku. Myslím tím tu psychickou pomoc, to že člověk zařídí, aby se ostatní měli dobře, aby nebyli tolik ve stresu, aby si víc věřili, aby uměli zvládnout svůj problém. Lehce jsem už o tom mluvila ve třetím bodě, ale zde bych jen chtěla rovinout myšlenku toho, že právě toto může být pro infj posláním. Možná díky tomu, je tolik infj psychologů a terapeutů a já nevím čeho ještě. Když se naučíme využívat svojí extrovertní část, můžeme opravdu zakusit uspokojení z toho, že někomu skutečně pomůžeme. 

Asi si říkáte, co se asi tak může schovávat pod tímto prapodviným bodem. Infj mají často tendenci snažit se všechny v kruhu udržovat v přátelské náladě. Záleží jim na tom, protože jsou tak moc citliví na emoce ostatních. Často se mi stává, že někdo přehluší druhého a on se pak umlčí. Většina lidí si toho nevšimne a poračuje se v konverzaci. Infj často mohou dělat, že dají prostor tomu, který byl přehlušen a nechají ho doříct, to co nám chtěl sdělit. Minimálně tou větou já tě poslouchám jsme dost známí. Navozujeme tak lepší atmosféru a dáváme i ostatním lidem pocit, že do skupiny patří i přesto, že se na to zrovna necítí. Jiný příklad je, že lidé se často hádají o úplně zbytečných věcech a někdy je jednodušší tuto hádku utnout již ze začátku a dát ji na pravou míru. Tímto nechci říct, že by infj byli vždycky nekonfliktní, naopak si myslím že infj mohou být často velmi tvrdohlaví ve svých názorech. Někdy samozřejmě zabarvíme podivnou pachutí konverzaci, která právě probíhá, ale často to neděláme umýslně a pak nás to velmi mrzí. Občas si se sebou nevíme rady a vypustíme věc, která všechny přinutí říct si. Co to ta osoba zrovna řekla? 

Tohle byl snad můj největší problém. Vždycky jsem byla totální pako přes kamarádství, neuměla jsem a dodnes tolik neumím s nimi zacházet. Postupem času, kdy se učím rozvíjet své extrovertní funkce se to rapidně zlepšilo a teď mohu s klidem říct, že mám kamarády. Stále bohužel nejsem na bodu, kdy byste se s přáteli mohli sdílet absolutně se vším, ale to časem přijde. Věřím tomu. Zpět ale k naší kolonce. Extrovertní infj mají tu extrémní výhodu, že umí dobře navazovat vztahy a když myslím dobře, myslím tím ne tak bídně jako my ostatní... V kombinací s introverzí navíc mohou navázat opravdu hluboké a dlouhotrvající vztahy. A  myslím, že pro nás všechny je lehké donucení, se více socializovat, jen prospěšné. 

Kdyby mi tohle řekl někdo jako výhodu věcí, proč být více extrovertní, asi bych se otočila na patě a řekla si, tak to teda ne. Tohle pro mě vůbec není. Možná bychom to ale nemuseli vzít tak radikálně, někteří lidé se vrhají do příležitostí po hlavě a vlastně ani nepřemýšlí, rozhodně se toho za svou cestu spoustu naučí. V případě infj jsou všichni lehce obezřetní, raději si vymyslí dvacet alternativních variant, proč něco nejde, než aby to prostě zkustili a zjistili, že nakonec ten telefonát k doktorovi proběhl docela hladce, nemuseli se k němu přemlouvat několik dní. Extroverti mají tu výhodu, že se dostávájí do nových situací tak snadno a rychle se mohou posouvat. Introverní strategie je trošičku jiná, více opatrná zvláště u xxxj typů, více se snaží nejdříve všechno vyzistit a pak do toho teprve jít. Pokud se ale naučíme využívat extroverzi k tomu s trochu pošoupnout a introverzi k tomu, abychom se z toho nezbláznili, můžeme dosáhnout podivně krásné rovnováhy, která nás velmi obohacuje. 

Toto je tak vzácná vlastnost a přitom tak důležitá v životě infj. Tato osobnost žije tím o čem je přesvědčená, žije svoji filosofií a může být tak úžasným příkladem pro všechny kolem... Kdyby... Uměla aspoň trochu vyjádřit svoje postoje. Stává se nám to stále. Začneme o něčem mluvit a pak jen zavnímáme, jak lidé kolem nás se v tom ztrácí a postupně odpadá i zájem o téma. Infj pak má tendenci přestat mluvit a prostě to vzdát. Ale to je ta chyba! Musíme se učit mluvit o tom, co prožíváme čím se plníme, abychom mohli inspirovat ostatní, protože toho je spoustu, co bychom mohli nabídnout. Častým tréningem a spoustou vyčerpání se to v člověku musí jednou zlomit a my se konečně naučíme vyjadřovat. 

Malinká zajímavost nakonec, Martin Luther King byl také infj a trouchám si říct, že to byl právě extrovertní infj a podívejte se kolik toho byl schopný dokázat.